BVÚ: „Miloval jsem ji. Když to byla ona, byla bohyní, úžasnou maminkou a skvělým přítelem. Měla velké srdce a nikdy by záměrně neublížila. Byla starostlivá, chytrá a zábavná. Nosila v sobě slunce a dělala vše pro to, aby se o něj dělila. Dlouho jsem skrýval, co se děje, abych ji chránil. Když její slunce zakryl Měsíc, přišla temnota. Pod jeho vlivem se proměnila. Nepoznal jsem krutějšího člověka. Bolest prožívala jako radost. Aby se k ní mohla dostat, ubližovala nejbližším. Její bolest se časem stala její kamarádkou, jejím spojencem, její láskou, jejím neoddělitelným já. A pak už to tak zůstalo... Ona je ten důvod, proč jít s pravdou ven. Proč mluvit o duševních chorobách. O tom, kde se rodí. Chci, aby její příběh všechny podobně trpící inspiroval, aby požádali o pomoc, aby se své nemoci nebáli a neskrývali se před ní. Chci napomoci, aby se ona a ostatní mohli vrátit z Měsíce.“
Rozbité holky se umějí mstít, jsou zlé... Ale jak to dělat, když jediné, co jste odmalička dostávali, byl strach? Jak jednat jinak, když o vás rozhodovali jiní, když jste se jen bránili? Jak nežít na Měsíci? Je to o osudové lásce mezi mužem z rychlíku vyšší kvality a jeho bolavou ženou. Je to o tom, co se děje za zdmi našich domovů. A hlavně je to o ní a o mně.

(ukázka z knihy)
„A co budeš teď s dětma dělat?“ zeptal jsem se naštvaně. Chyba. Hned ji zachytila.
„Najdu jim novýho tátu,“ pokrčila rameny. Mělo to být rozhodné a zároveň nezúčastněné. Podávala to jako tak samozřejmou záležitost, jako je návštěva hypermarketu, kde vám otce připraví na míru a dovezou bez poplatku až za první dveře. I když jsem věděl, že je to divadýlko, slyšet tohle z úst ženy, jíž jsem chtěl umřít v náručí, bylo už příliš. Kecl jsem si na bobek a chytil se kočáru. Její bodyguardí kámoška vypustila z loubí dlouhý kouř. Můj syn tam rozpačitě stál a jen se díval, jak jeho otec kleká do sněhu, jak se zmenšuje, jak prohrává sebe.
„Cože?“ řekl jsem otřeseně.
„No jistě? Co si vůbec myslíš?“
Dostala mě. Viděl jsem toho jejího dárce spermatu, jak ji mlátí v kuchyni, zatímco v ložnici vříská jejich fakan a moje dcera a Exova dcera jsou strachy podělané a zamčené v děcáku. Viděl jsem, jak ji její amygdala právě oslepila a teď ji žene do šuplíku pro velký dortový nůž, jak dopaminy vylétávají z buněk, jak uprostřed stříkající krve, křiku dětí, řevu zaskočeného chlapa, formuje Marianina extáze nový, větší a temnější Měsíc poskytující vlídné trvalé zatmění...
Ale teď to bylo jiné: Mariana byla právě na vrcholu, já nejníž. Oči mi zaplavily slzy. Moje malá Nataška si mě prohlédla svýma ubulenýma očima.

Dávka dopaminu

(ukázka z knihy)
„Čili když se zapne amygdala, nerozlišujete, na koho útočíte?“ zeptal jsem se.
„Ano. Amygdala má za úkol avizovat a zničit nebezpečí, ne pořádat seznamovací večírek,“ řekl psychiatr.
„Super. Jak to dělá?“
„Chemicky. Umí aktivovat dopamin a zvýšit skokově jeho hladinu v mozku.“
„Dopamin? K čemu je dobrej?“
Psychiatr pokrčil rameny.
„Je klíčový pro vznik emocí. Vytváří a ovládá systém potěšení, odměn, trestů, motivací... Abstraktní myšlenky přeměňuje v činy. Například heroin nebo kokain ho umí taky skokově vyplavit...“
„Heroin?“ skočil jsem mu do řeči.
„Nejde přece o heroin,“ zaprotestoval psychiatr.
„Ale říkal jste heroin!“
„Říkal jsem, že tvrdé drogy jsou spouštěč.“
„Ten dopamin — ten je návykový?“
„Ano.“
„Čili při fetování nejde o závislost na heroinu, ale na dopaminu?“

---