Vlastimil Vondruška: Neviditelní

Ukázka z knihy:

Ve strohé místnosti s oprýskanou omítkou seděly na dlouhých dřevěných lavicích vedle sebe jako na hřadu školní bytosti posledního ročníku. Na sobě měly stejně střižené hnědé oděvy podobné uniformám, ale bez výložek na ramenou a s jednou řadou knoflíků vpředu. Blůzy byly podle předpisu o dvě čísla větší, aby jejich pytlovitá zplihlost zakryla případnou mužnost ramen či ženskost ňader. Povolen byl výhradně krátký sestřih vlasů.
I tak se však dalo v některých případech poznat, zda jde o bytost s konkrétními tělesnými znaky. A to byl kámen úrazu, protože unisex byl podle Nového světového řádu kánonem rovnosti všech čtyř pohlaví. Zvláště ve školách to striktně platilo až do okamžiku Velkého rozhodnutí, protože nedospělé bytosti neměly oficiálně deklarované pohlaví.
V místnosti vládlo mírné šero, i když venku byl jasný den. Jenže dvě okna měla prasklé tabulky a díry zakrývaly kusy kartonu z vlnité lepenky, které bránily slunečním paprskům proniknout do učebny. Nikdo si ale nestěžoval, protože oprava budovy by znamenala zvyšovat uhlíkovou zátěž planety. A to nikdo nechtěl.
Vzrušení bylo téměř hmatatelné. Všechny školní bytosti strnule sledovaly velkou plazmovou obrazovku, i když byla zatím ještě šedavá a prázdná. Čekaly na svůj ortel, protože se za chvíli dozvědí, jaké postavení získají na své další cestě životem.
Konečně se obrazovka rozjasnila. Na ní se objevila jména školních bytostí seřazená od nejlepších k nejhorším podle počtu bodů, dosažených v závěrečné zkoušce dospělosti, a podle hodnocení jejich postojů. U každého jména byl navíc červeně uveden nový osobní status konformity.
Většina byla při pohledu na obrazovku zklamaná, protože je dosažený status předurčil k ukončení studií a čekala je práce. Klaud však byla stejně jako několik dalších nadšená. Její jméno se skvělo mezi prvními deseti a to znamenalo, že získala pátý stupeň konformity. Bude moci pokračovat ve studiu a po jeho skončení získá s největší pravděpodobností místo ve státní správě. To samozřejmě platilo za předpokladu, že si při Velkém rozhodnutí vybere demograficky odpovědné pohlaví.
Až do rituálu dospělosti měly školní bytosti neutrální jména, která se teprve pak měnila podle vybraného pohlaví. Z Klaud, pokud by respektovala své genitálie, by byla žena Klaudie, mohla se ovšem stát i mužem Klaudiem, na výběr bylo i nebinární Klaudio či oboupohlavní Klaudius-ie.
Za sebou zaslechla tichý šepot, podle tónu hlasu rozhodně ne spokojený. Pootočila hlavu a zaslechla konec hovoru: „Všechno je to podvod. Měl jsem výtečnou závěrečnou práci, ale rodiče mají jen třetí stupeň konformity. Takže já prostě dál studovat nesmím. Lžou nám, že prý máme osud ve svých rukách. Hloupost, v rukách nás má Centrální systém planety.“
To mluvil Pet. Kontroverzní školní bytost, která měla na mnohé věci vlastní názor a často ho říkala nahlas. Proto se Petovi většina školních bytostí vyhýbala, aby si nepokazila svůj status. Klaud se rychle otočila zpátky k obrazovce, jako by nic neslyšela. Podle Řádu by to měla ohlásit, neboť nepřípustným způsobem zpochybňoval spravedlnost systému. Měl už několik varování, a pokud by mu přičetli ještě tenhle prohřešek, pravděpodobně by mu zkoušku dospělosti vůbec neuznali a vyloučili ho ze školy. To by znamenalo první stupeň konformity. Nedostal by žádnou práci, živořil mezi nepřizpůsobivými a stravovat by se musel v nuzných jídelnách pro nezaměstnatelné.
Jindy by to snad udělala, proč by měla kvůli němu riskovat své postavení? Jenže si nechtěla kazit dnešní den tím, že bude svědčit v procesu, který by následoval. Byl však ještě jeden důvod, proč mlčela. Pet se svěřoval Alžbět, a to byla bytost, s níž si tady ve škole rozuměla nejlépe. Jak navíc postřehla, neodporovala mu, takže by potrestali i ji. To rozhodně nechtěla.
Po chvíli se na obrazovce objevila tvář oboupohlavního premiéra země Michala-y. Hovořil na celostátní síti ke všem školním bytostem, které právě složily závěrečné zkoušky. Pronesl krátkou řeč, v níž zdůraznil, co se očekává od mladých bytostí, které se právě stávají plnoprávnými členy společnosti. Zdůraznil, že pro záchranu planety je třeba obětí a nikdo si nemůže vybírat, ale musí plnit to, co je pro budoucnost nezbytné. Pokora, uskromnění, šetrnost a poslušnost, to jsou pilíře, na kterých Nový světový řád stojí. Jedině tak lze napravit škody, které planetě způsobili předci svou nezodpovědností. Skončil optimisticky: „Věřím, že společně to dokážeme! Nechť odpovědnost zvítězí nad nekorektností a hazardováním s planetou. Máte život před sebou, nepokazte si ho!“
Většina školních bytostí ho neposlouchala, protože oficiální prohlášení se podobala jako vejce vejci a slýchala je denně. Ani Klaud projevu nevěnovala pozornost. Stále jí vrtalo hlavou, co před chvílí řekl Pet. Proč tak bezostyšně lhal? Jejich svět byl přece spravedlivý a skvělý, protože se podařilo zastavit klimatické změny a odstranit diskriminaci, segregaci a rasismus. Všichni se měli dobře, samozřejmě v závislosti na tom, jak se na záchraně planety podíleli. To byl princip Nového světového řádu. Proč Alžbět vůbec Petovy pobuřující názory poslouchala? Musí jí domluvit.
Konečně nastal vytoužený okamžik. Učitel Johan začal vyvolávat jednoho po druhém. Tradičně začínal školními bytostmi, které dosáhly nejhoršího výsledku. Každá předstoupila před učitele, který seděl za pultem s monitorem, klávesnicí a řadou spínačů. Dozvěděla se své hodnocení, většinou kritické, a pak vložila dlaň do otvoru v modulátoru, který stál v levém rohu pultu.
Sotva to udělala, učitel vyťukal na klávesnici kód a do čipu implantovaného v dlani každé bytosti na planetě se uložil její nový status konformity. Čip byl jejím soukromým majetkem. Bez něj nešlo nic, protože byl společenským oprávněním k jakékoli myslitelné činnosti. Umožňoval pohyb mezi jinými bytostmi a vstup na veřejná místa, byl osobním dokladem, platební kartou, na níž měsíčně přibývaly vládou přidělené kredity k nákupům, byla v něm uložena zdravotní a postojová dokumentace, identifikátor místa pobytu, klíč ke dveřím bytu a osobní skřínky v zaměstnání a mnoho dalších funkcí.
Konečně došlo na Klaud. K těm, kteří ve zkoušce uspěli nejlépe, se učitel choval mnohem srdečněji. Některé pochválil, a na Klaud se dokonce nepatrně usmál. Bylo to sice zcela nepřípustné, ale Klaud to chápala. Učitel Johan byl kdysi školní spolubytostí jejího otce. Při Velkém rozhodnutí zvolil kariéru, nechal se sterilizovat, aby nemohl mít děti, a přijal mužskou identitu. Totéž očekávali rodiče od Klaud.
Vložila ruku do modulátoru, ucítila v dlani slabounké zašimrání a pak se na přístroji rozsvítila zelená kontrolka. Hotovo! Byla šťastná, protože od téhle chvíle měla nejen vyšší limit pro nákupy, ale také oprávnění nakupovat zboží a ne pouze svačiny. Mohla navštěvovat místa, kam dříve nesměla, a otevírat informační kanály a zábavné programy, povolené bytostem jejího postavení. „Buď požehnán Velký reset!“ pronesla povinné poděkování a vrátila se na své místo. Jako jedna z premiantů seděla v první řadě.
Obřad skončil. Obrazovka zhasla, protože bylo třeba šetřit elektrickou energií.